V pondělí 30. března 2009 přibyli redaktorům MF DNES noví kolegové. Šanci psát do novin dostali středoškolští studenti z celého Česka. Do třetího ročníku úspěšného projektu Studenti čtou a píší noviny se tentokrát přihlásila i naše škola. Studenti tříd O2 a E2 tak na pět týdnů stanuli bok po boku 835 třídám z více než čtyř set škol.
Podle informací MF DNES využívalo každý den noviny při výuce přes dvacet pět tisíc studentů, do redakce navíc přišlo 12 779 příspěvků.
Počet příspěvků, v nichž se studenti zamýšleli nad vztahem Čechů a náboženství, nad moderní komunikací a hodnotami soudobé společnosti, je opravdu úctyhodný, o to větší radost máme z toho, že šesti studentům naší školy se podařilo zabodovat a jejich texty byly uveřejněny. Radek Trunda z O2 a Lukáš Florek z E2 si mohli své příspěvky přečíst v celostátní části novin a navíc za ně získali hodnotnou knižní odměnu. Texty Jiřího Mrázka a Filipa Pavloně z O2 a Anny Kupkové a Lenky Lhotské z E2 byly vytištěny v jihomoravské příloze MF DNES. Vybrané příspěvky si můžete přečíst níže. Více příspěvků na www.idnes.cz
Doufám, že projekt přinesl studentům mnoho pozitivních podnětů a že sdílejí pocity Martina Kubeše z O2, který napsal: "… končí období, kdy jsme dostávali čerstvé, ještě teplé noviny. Opravdu jsem nevěřil tomu, co jsem viděl každou velkou přestávku. Třída plná novin a nad nimi studenti, kteří čtou a baví se o dění kolem nás. Na tyto týdny budu hrozně rád vzpomínat. Bude se mi stýskat a budu doufat, že pro nás MF DNES opět něco připraví."
Mgr. Jana Umshausová,
vyučující ČJL a koordinátorka projektu na škole
HODNOTY 2009
Jak můžu pomoci já
Moje rodina se zapojila do projektu „Zdravotní klaun“. Pravidelně zasíláme finanční příspěvek, který slouží nemocným dětem. Klauni navštěvují nemocnice, hrají dětem divadlo a nosí jim veselé dárky, které jim pomáhají překonávat delší pobyt v nemocnici.
Není nic horšího než vidět bezradné nemocné dítě, které je vděčné za každé pohlazení. Když se ozve zaklepání na dveře nemocničního pokoje a zazní otázka: „ Můžeme vstoupit?“, hned se nuda změní v pestrý „vír“ štěstí, smíchu a života.
Myslím si, že takových projektů by mohlo být mnohem více, protože úsměv dítěte je to nejkrásnější na světě.
Moje rodina klaunům důvěřuje, protože nás pravidelně informují o tom, kde vystupovali, jaký to mělo přínos a samozřejmě nechybí fotodokumentace. Když klaun na nemocničním lůžku drží dítě, které je bez vlásků, ale radostně se usmívá, tahá to pořádně za srdíčko.
Možná, že by bylo třeba, aby byl tento nadační fond zveřejněn i ve sdělovacích prostředcích, určitě by se našla i spousta dalších lidí, kteří by rádi pomohli.
Čas od času se ve městě objeví skupinky studentů, kteří rozdávají květinky, plyšáky, časopisy za finanční pomoc ve prospěch postižených dětí nebo pro další charitativní organizace, které je využijí třeba při povodních.
Myslím si, že i tyto peníze jsou opravdu předány tam, kde je jich třeba. K těmto projektům bychom neměli být lhostejní, vždyť nikdy nevíme, zda nebudeme potřebovat pomoc i my. Živelné pohromy nechodí jenom po horách, ale bohužel i po lidech. A na světě je stále hodně chudých lidí, kteří vedou svůj boj o přežití. S každou vybranou korunou roste nová naděje na lepší život.
Na druhé straně je proto hodně smutné, že se najdou i takoví, kteří se na úkor bezmocných lidí snaží zbohatnout. Takový člověk by měl být z naší společnosti vyloučen. Svou chybu by si měl pořádně odpracovat, žít v bídě, aby pochopil, proč je třeba charity i u nás.
Bohužel i naše rodina se s takovým člověkem setkala. Do naší obce přijela skupina lidí a rozdávala dům od domu sadu pohledů od postižených dětí a samozřejmě vybírala finanční pomoc pro jejich nový domov. Většina občanů se snažila přispět. O to větší zklamání bylo, když se za týden v televizi objevila zpráva o falešné sbírce pro postižené děti. Jak vidíme nedá se všem věřit.
Nejprve bychom si měli ověřit, zda sbírka byla opravdu vyhlášená nebo zda je to zase jeden z podvodů nějakého chytráka, který chce zbohatnout na lidském neštěstí. Přísloví zní „Důvěřuj, ale prověřuj.“
Pokud bych měla sto miliónů, určitě bych je rozdělila a rozeslala tam, kde jsou opravdu nutné. Do nemocnic bych koupila nové přístroje, vybudovala domy pro pomoc lidem v nesnázích. Nakoupila bych vakcíny a další potřeby pro děti z chudých zemí. Bylo by toho asi tolik, že by ta částka byla ve srovnání s mým snem směšná. Stačí se jen podívat na chudobné obyvatelstvo v Africe. Zachránily by je ale tyto peníze? Byla by to náplast jen na krátkou dobu. A kdo jim pomůže potom?
Charitativní organizace plní velmi důležitou úlohu v naší společnosti, nedovolme tedy nikomu, aby zneužíval jejich jméno. Pomáhejme i my všichni nosit radost a štěstí těm, kteří jej nejvíce potřebují.
Anna Kupková,
Obchodní akademie a Střední zdravotnická škola Blansko, třída E2
CÍRKVE V ČR
Moje prababička je vychovávaná jako křesťanka, katolička. Každé ráno a večer se modlí, nejenom za naši rodinu, ale i za dobro na celém světě. Když odjíždíme na delší dobu, dělá nám křížek na čelo. Kárá nás za věci, které se neztotožňují s desaterem.
Moje babička, původně taky katolička, v dospělosti konvertovala. Začala ji zajímat jóga. Nejdříve jako cvičení, později i jako náboženství. K vyznání nikdy nikoho nenutila, ale její mysl a chování byly od té doby vždy klidné a vyrovnané.
Moje máma, já i sestra jsme pokřtěni v evangelickém kostele, protože mámě vadí na katolících přizpůsobování Bible církvi a jejím potřebám, sporný celibát a odpouštění provinění.
Já se nepřikláním k žádnému náboženství, i když jsem nedávno pokřtěný jako evangelík. Myslím si, že všechna náboženství něco spojuje, dobré i zlé. Nevěřím všemu, co kážou, protože nikdo z nás neví, co je rada a co „jejich pravda“. Mezi mladými lidmi podle mě není mnoho věřících, protože většinou je k náboženství nikdo nevedl a neučil. Nerozumí Bibli a nevěří v Ježíše Krista. Nechápou, proč by se někdo kvůli někomu obětoval. Rodiny nežijí pohromadě ani v lásce a pohodě, a tím se nenaplňuje učení a dodržování desatera.
Předešlá generace byla vychovávána ve strachu říci svůj názor, kdo lhal a kradl, měl se lépe než ti ostatní. Proto je možná tato doba tak zlá a zákeřná.
Radek Trunda, Obchodní akademie a Střední zdravotnická škola Blansko, třída O2
Náboženská tolerance
Mnoho lidí si pod pojmem východní náboženství představí muže s plnovousem a šátkem kolem hlavy, muže s dynamitem uvázaným u těla, nebo si vybaví hrůzostrašné obrázky z různých katastrof, které způsobili právě příslušníci východního náboženství. Mnoho lidí je také nazývá teroristy.
Samozřejmě že u některých případů tomu tak opravdu je. Jako příklad poslouží asi nejznámější útok teroristů na USA 11.9.2001. Ovšem proč všechny házet do stejného pytle? Většina lidí, kteří věří ve východní náboženství, přece nejsou teroristé, to jen my máme takovou představu. Hlavně protože když se v médiích objeví nějaký vyznavač islámu, většinou to terorista je. Ale řekněme si narovinu, proč by média vysílala zprávy o obyčejných lidech, kteří si žijí poměrně v poklidu. Jako příklad zde poslouží Spojené arabské emiráty se svou téměř nulovou kriminalitou. Takže nevidím důvod, proč bychom se měli obávat příslušníků východních náboženství.
Někteří pobývají i u nás v České republice, i když je to velmi malé procento. Tito lidé ovšem nemají mnoho objektů na vykonávání svých modliteb a povinností. Jsou to mešity. O problému se také v jednom rozhovoru vyjádřil Mohamed Ali Šilhavý, který byl předsedou Ústředí muslimských obcí v České republice. Ten se k otázce, co brání tomu, aby označil náboženskou svobodu v České republice za vynikající, vyjádřil tak, že je problém v tom, že když není náboženství státem uznávané, tak nemůže kupovat např. pozemky, z toho vyplývá, že když je zájem o to postavit mešitu, tak se musí zakládat družstva, pozemek potom musí koupit nějaký soukromník a družstvu předat. Takže s výstavbou mešit je to opravdu těžké.
V České republice jsou dvě mešity, jedna v Praze a druhá v Brně. Když se na to podíváme, tak zjistíme, že je to opravdu málo. Mešity by měli být vystavěné tam, kde je vysoké procento muslimů, což je třeba na vysokých školách a v lázeňských objektech.
Filip Pavloň, Obchodní akademie a Střední zdravotnická škola Blansko, třída O2
Se slovníkem k televizi
Otevírám televizní program. Sobota 11. dubna. Kdybych neuměl anglicky, asi bych vůbec nevěděl, která bije. Hned v 6:35 nabízí Nova Baby Looney Tunes. Netuším, zda se jedná o výuku angličtiny pro nejmenší nebo si pouze někdo nedokázal s tímto překladatelským oříškem poradit. Česká dvojka Prima ale nesmí zůstat pozadu, a tak o půl hodiny později nabízí dětem seriál X-Men: Začátek a o pětatřicet minut později americký sitcom Fresh Prince. Ovšem ani nedávno vzniklý Barrandov se nenechá zahanbit a pokračuje v jazykovém kurzu dětským, respektive kojeneckým, seriálem Teletubbies.
Potom je na chvíli klid. Televize zřejmě chápou, že přestávka k regeneraci je nutná a nasazují plně počeštěné pořady jako Přátelé nebo Autosalon. Tento klid před bouří přeruší Teleshopping na těžce nevlastenecké televizi Cool. A zatímco na ČT 4 probíhá záznam golfového turnaje The Masters, rozjíždí se na Nově Coneheads a na Primě seriál Closer. Kolem poledne kurzy angličtiny pokračují pořadem KnorTime na Barrandově a Cool uvede Brainiac.
Odpolední výuku na sebe hrdě vzaly Cool a Óčko. Zatímco na Óčku můžete sledovat T-Music Chart nebo Best of... Featuring, na Coolu po Top Gear následuje Premier League Live. Pokud budou někteří senioři čekat debatu se současným expremiérem Mirkem Topolánkem, asi budou zklamaní. Ten nejtěžší kalibr se ale připravuje teprve na večer. To můžete sledovat další díl magazínu Top Gear, Scary Movie 2, Truman Show, další přenos z The Masters nebo DW-European Journal. Óčko nabídne Party Ride a Nova Sport ATP World Tour 250. Pro vytrvalce je tu po půlnoci ještě seriál Helicops.
Už se těším na zítřek. Budou dávat Urbi et Orbi. V záplavě anglických titulů na mě působí jako svěží vánek z hor. S doktorem i bez něj.
Jiří Mrázek, Obchodní akademie a Střední zdravotnická škola Blansko, třída O2
Rozhlédněme se kolem. Jsou prostě všude. Na každém rohu jich na nás sypou tisíce a tisíce. A o co, že to přesně jde? Přece reklamy. Náš život si bez nich už ani neumíme pořádně představit. Stačí hned po probuzení s nadšením zapnout televizi a místo vašeho oblíbeného seriálu, na který jste každodenně zvyklí, běží na obrazovce jedna reklama za druhou. Z jedné reklamy se na mě směje krásně urostlý kluk s novým mobilním telefonem, který je největší novinkou na světě a bez kterého určitě nemůžu být, z druhé pak holka nabízející všemožné kosmetické výrobky od šamponu k rtěnkám. Až mně jde z toho všeho hlava kolem. Málokdo si pořádně uvědomujeme, jak velký vliv na nás reklamy mají. Nejenom ty televizní, ale i ty v časopisech nebo i billboardech kolem silnice. Jsou všude kolem nás. Obklopují nás, ať se nám to líbí nebo ne. Jedna z mnoha věcí, které na reklamách odsuzuji, je, že nám všem dávají špatný vzor. Podle jejich názoru je dívka dokonalá, jenom když nosí nejmodernější oblečeni, je krásné nalíčená a hlavně hubená. Mnohdy nám dávají za vzor právě modelky s mírami 90-60-90. Ne každá z nás může tohle splňovat. Proto se některé z nás trápí dietami, cvičením a hlavně předsudky, že do společnosti kvůli pár kilům navíc nezapadnou. Není tohle všechno zbytečné? Proč se trápit takovými hloupostmi? Pro koho vlastně lidé reklamy dělají? Když se rozhlédnu kolem sebe, nevidím všude jenom ty dokonalé dívky, které na nás koukají z časopisů, právě naopak. Ale když se nad tím tak zamyslím, je to logické. Proč by někdo prodával něco, o co nikdo nemá zájem? Jednoduše si vytvoří vlastní ideál krasy a vnucují ho prostřednictvím reklam ostatním. A co z toho mají? Milióny a milióny korun. Dívky a ženy po celém světě chtějí tohoto ideálu dosáhnout, a tak utrácejí stovky až tisíce korun za nejrůznější kosmetiku nebo přípravky na hubnutí. A bude to tak určitě i nadále. Lidé, kteří tohle vymýšlejí, nemají důvod něco měnit. Je to tedy jenom na nás, jak se k všemu postavíme. Buď se staneme jednou z jejich loutek, nebo budeme brát věci s určitým nadhledem. Tohle rozhodnutí je na každém z nás.
Lenka Lhotská, Obchodní akademie a Střední zdravotnická škola Blansko, třída E2
No money, no fun
Je sobota 6 hodin ráno. Vstávám a odcházím na brigádu, abych vydělal tak cennou věc, jako jsou peníze. Po několikahodinové dřině se vracím domů. Dostávám oběd, zbytek nedojedeného jídla vyhazuji. Ani si neuvědomuji, co by za to dali lidé bez domova či v rozvojových zemích. Na večer mám v plánu diskotéku. Oblékám značkové oblečení, v šatníku se ho nachází spousta, některé kousky jsem neměl roky na sobě. Snad by bylo lepší, kdybych je poslal na charitu. Stavuji se pro kamarády. Ptám se jich, jestli jdou se mnou. Většina ne, nemá peníze. Na diskotéce kupuji alkohol, nestačí mi, tak přikupuji ještě marihuanu. Kdybych neměl tolik peněz, neničil bych si zdraví. Seznamuji se se spoustou lidí. Hlavou se mi určitě nemotají myšlenky na chudé lidi, kteří by potřebovali peníze. Stále utrácím. Diskotéka pomalu končí. Zbylo mi pár drobných na autobus. Jdu směrem k nádraží. Potkávám partičku povalečů, kteří mě okrádají o poslední peníze. Musím jít domů pěšky. Usínám a další týden jedu na novo. Stálo to za to?
Lukáš Florek, Obchodní akademie a Střední zdravotnická škola Blansko, třída E2